Je suis Charlie. A co na to Ukrajina ?

Fanatici zlikvidovali redakci jednoho časopisu ve Francii. Je to hrůza, hnus a děs. O tom netřeba debatovat. Tento čin nelze než odsoudit a je dobře, že teroristé nepřežili. Ale jsou přes to všechno evropské reakce na tento odporný čin adekvátní ?

Připadá mi, že ne. Ne v tom smyslu, že by mi reakce přišly přehnané, ale právě naopak. Jsou odpovídající tomu, co se stalo. Tak totiž normální člověk reaguje na to, když někdo někde bezdůvodně fanaticky vraždí nevinné a svobodné lidi. Odsouzením tohoto činu, opovržením těmi, kdo ho provedli, popř. naplánovali a zorganizovali, a demonstrací jednoty a svobody, kterou si nesmíme nechat vzít ať jsou fanatici sebevětší šílenci. A nesmíme přitom rozlišovat, jestli se jedná o islámské fanatiky, křesťanské fanatiky typu lidí z dob církevní inkvizice, nacistické nebo fašistické fanatiky, populisty typu Tomia Okamury nebo Miroslava Sládka, stalinistické fanatiky typu Marty Semelové nebo protiislamistické fanatiky házející všechny muslimy do jednoho pytle s těmi, kdo provedli pařížský útok. Nebezpečím není islám, ale fanatismus obecně a to je třeba si uvědomit. Přitom si ale musíme uchovat svoji svobodu, byť by to mělo znamenat, že si občas poslechneme něco, co se nám nebude líbit. V čem mi ale reakce připadají neadekvátní ? Jsou neadekvátní v relaci k ruskému terorismu na Ukrajině.

Trochu teď odbočím. Neustále se chlácholíme tím, že tady, v Česku, žijeme ve svobodě. Ano, máme tady svobodu. Ale mnozí z nás už zapoměli, co to je svobodně se vyjadřovat. Kondolujeme Francii k tomu, že byla zlikvidována redakce svobodně se vyjadřujícího časopisu, že bylo brutálně povražděno několik svobodně uvažujících lidí. Ale spousta lidí u nás už ani neví, co to je vyjadřovat se skutečně svobodně a říkat natvrdo, co si myslím. Máme svobodu a kdo chce, může ji využívat. Nemálo lidí tady ale nemá ani z poloviny tak svobodné uvažování jako oběti pařížského masakru. Typicky česká reakce, kterou si dovedu představit, je "Kdyby neprovokovali, nestalo by se jim to". A přesně to je příznak nesvobodného uvažování a potřeby být někým řízen, mít nad sebou někoho, kdo mě ochrání výměnou za to, že nebudu svobodně říkat, co si myslím.

Zpět k Ukrajině. O pařížském útoku mluvíme jako o teroristickém útoku a je to tak správně. A o Ukrajině ? Někteří o tom mluví jako o vzpouře na východní Ukrajině, někteří jako o ukrajinské krizi, někteří jako o občanské válce a někteří jako třeba druhý mluvčí Kremlu, český prezident Zeman, jako o chřipce, která brzy přejde. Ale je to jenom pokrytectví. To, co se děje, na Ukrajině, je regulérní napadení suverénní země, tedy Ukrajiny, zemí jinou, tedy Ruskou federací. Nejprve anexe Krymu a poté vojenská intervence ruské armády na východní Ukrajinu, logistická a zbraňová podpora, soustavné narušování hranic suverénního státu atd. Žádná ukrajinská krize, ale ruská agrese. Naučme se znovu pojmenovávat věci pravými jmény a nebát se fanatiků. Fanatici chtějí vždy jen a jen rozeštvávat, zasívat nenávist a nakonec vraždit a je jedno, jestli jsou to fanatici islámští nebo prokremelští. Fanatismus a extremismus je nebezpečný obecně bezohledu na to, jakého vyznání jsou ti, kteří jsou jeho nositeli.

Truchlíme nad 17 mrtvými v Paříži a je to tak správně. Jsme civilizovaní lidé a taková reakce je jediná přirozená. Ale na Ukrajině umírají lidé již celý jeden rok, zemřelo jich tam na 5000 a to nás nechává vcelku chladnými. Možná s výjimkou sestřelení civilního letadla s 298 lidmi na palubě. Na tom je excelentně vidět, že nebezpečí si nechceme připouštět a že něco obětovat jsme ochotni teprv až tehdy, když se nás to začne bezprostředně týkat. Aby Evropa zastavila ruskou agresi, zavedla sankce a přesto měly některé země - a ústy našeho premiéra i ta naše - připomínky, že bychom měli být opatrní, protože to poškodí naši ekonomiku. Jak otřesně přízemní přístup. Sankce by měly být tvrdší a měly by trvat do té doby, dokud Rusko nestáhne svou armádu, nevrátí Krym a neukončí tak svůj teroristický útok. Mír na Ukrajině je důležitý i pro Evropu. Zvlášť, když je třeba bojovat i s teroristy z Al-Káidy.

Možná, že někdy není jednoduché zjistit, co je a co není pravda. Ale to nikomu z nás nebrání říkat vždy, co si myslí. Pařížský útok byl odporný a u nás zřejmě něco podobného patrně nehrozí. Jsme malá země a nejsme natolik důležitá, to je logické. Ale jedním z dalších důvodů je fakt, že se sami ani moc svobodně vyjadřovat neumíme. Proč potom útočit na někoho, kdo cenu svobody ani nezná ? Smysl má útočit, kromě jiných důvodů, na toho, kdo si je ceny svobody vědom, protože toho to zasáhne bolestivě. Kdo si této ceny vědom není, toho to nezasáhne, protože ten by si ani nevšiml, že o něco přichází.